Zapovězenci - Na návštěvě

Tímto se omlouvám všem čtenářům za dlouhou odmlku, ale jsem kvůli přijímacím zkouškám na vysokou školu v dost velkém časovém presu a tak nevím, jak budu další kapitoly zvládat. Pokusím se pokračovat se Strachem i Zapovězenci, ale prosím o strpení. :o)

Kapitola 5. - Na návštěvě

Snape už do rána nezamhouřila oka, kroužil okolo tábora jako skutečný netopýr a z dlouhé chvíle děsil studenty na hlídkách. Ty, které nevyděsil, musel budit, protože zaručeně spali.
Druhá osoba, která taktéž za celou noc ani na chvíli neusnula, byl Potter. Povětšinu času seděl u ohniště, dloubal klackem do dohasínajících plamenů a o něčem dumal. A také samozřejmě přesvědčoval ostatní, aby se na zítřek pořádně vyspali. Sám však nezalehl ani jednou.
Snape se mu nedivil, zřejmě mu hlavou běhaly ty samé myšlenky jako jemu samému. Jak se ukázalo, tohle místo bylo dost riskantní na pobyt, ale potulovat se jen tak po Zapovězeném lese… pro to snad ani neexistoval dostatečně šílený výraz, který by to vystihoval!
Museli vymyslet plán. Kde bude lepší mít silnější obranu, jestli vpředu nebo vzadu. Mají jít najednou? Nebo po menších skupinkách?
Hlava mu už z toho třeštila. Jenže i ten zatracenej lektvar na migrénu mu byl k ničemu, v tuhle chvíli by z toho byl leda docela účinný jed…
Zarazil se. Jed? Hm, že by to nebylo až zas tak úplně k ničemu?

Ráno bylo chladné a poněkud hektické. Nejenže se jeskyně náhle zdála o polovinu menší, když se všichni začali protahovat, zvedat se a trousit sem a tam, ale také uhlídat všechny ty mrňata, když byli vypuštěni ven, aby vykonali ranní potřeby, byl úkol nad lidské síly. Zvláště, když ty mrňavý primabaleríny lezou až kdoví kam, aby je náhodou někdo neokoukal. U jedné z nich už toho Snape měl dost a vlítl za ní do křoví dobrých deset metrů od jeskyně a dovlekl jí zpátky i s jejím křikem o perverzních úchylech a jakýchsi stížnostech.
A potom samotné vydání se na cestu. I stádo goril by byl menší zápřah než tahle TT. Ke každému staršímu studentovi byli přiřazeni jeden až dva mladší, načež se ty mrňata začala vztekat, že s ním nebudou, protože je ze Zmijozelu a určitě mu někde něco udělá… že chce být támhle s kamarádkou a…
Hermiona nebyla nejchytřejší studentkou jen tak pro nic za nic. Ve chvíli, kdy viděla, jak Snapovi zbělaly lícní kosti od zatnutých zubů, dokázala si dát dohromady, že tu mají tu čest s časovanou pumou. Náhle už ani ona nebyla milá a přívětivá… a světe div se, za deset minut byli všichni připraveni na cestu, seřazeni ve dvojících.
Ještě by se mohli chytit za ručičky a prozpěvovat sláva nazdar výletu…
„Jdeme!“ zavrčel Snape chladně a všichni se dali do pochodu.
Úplně v předu před nimi se kdesi plížil Potter se svým věrným kumpánem. Nedlouho za mini šla první ozbrojená skupina a za nimi se táhli po dvojicích až trojicích ostatní. Vyděšení, přikrčení a…
… a hluční jak stádo mamutů, zavrčel si pro sebe Snape. Jestli na nás nikdo nepřijde, sliboval si Snape v duchu, tak pozvu celou tu slavnou Potterovu Armádu do nejdražšího vinnýho sklípku ve Francii a nechám je pít celej večer na svůj účet!
Profesor Snape měl smůlu… tedy možná štěstí, podle toho jak se to vezme. Když pominul fakt, že během cesty potkali několik šlahounů, které se je pokusily odtáhnout od skupiny, několik děvčat bylo vyděšeno plivníky nebo Plísňáčky a taky samozřejmě vyvolaly několik planých poplachů, začínalo se zdát, že profesorova peněženka bude ve velkém ohrožení.
Jenže les nezklamal.
Jakmile minuli chráněnou hranici lesa a zanořili se zpět do jeho hlubin, začaly se okolo jejich skupiny ozývat podivné zvuky. Snape je slyšel… slyšeli je děti i jejich strážci… ale nikdo nikoho neviděl. Jistě, z počátku zastavovali a dlouho pátrali v místech, kde se objevil pohyb… nenašli však absolutně nic.
„Grangerová, co tu chcete?!“ zavrčel na dívku, když se vyloupla vedle něho v čele průvodu, „máte být vzadu.“
„Něco nás sleduje.“
„To vím i bez vás,“ utrousil. „Na to nepotřebuju vaši radu.“
„A víte i co to je?“ zamračila se na něho, ale tentokrát neodpověděl. Měl sice jistou domněnku, ale ta nebyla jistá. Být to to, co myslel, už by nejspíš nebyli.
Pomalu kráčeli dál a jemu se celá situace začínala líbit stále méně a méně. Potter s Weasleyim se už příliš dlouho neukázali. Po každé půl míli na ně obvykle čekali a dávali skupině znamení, že je cesta volná… teď už se neukázali alespoň dvě míle. A to šustění se ozývalo čím dál tím častěji… pevněji sevřel svoji zbraň (nůž umě přivázaný ke kusu klacku), smysly napnuté k prasknutí, připraven k útoku.
Jenže tentokrát ho jeho sluch zklamal. Napnutý soustředím se nechal rozptýlit výkřikem jednoho z dětí, které si při cestě podvrtlo nohu a spadlo do mechu.
Cenná vteřina.
V další chvíli se však všude kolem nich rozezněly tětivy a nad jejich hlavami se pustil doslova déšť štípů, které se zarývaly do kmenů všude okolo. Nemířili na ně, spíš nad jejich hlavy - byla to výstraha. Ale i tak vznikla taková panika, že se studenti začali rozprchávat na všechny strany, ale bohužel… nebylo úniku.
Snape byl z počátku překvapený, nevěděl, kam se má vrhnout dřív. Jen kousek od něho se z křoví vyloupl ohromný kentaur a namířil tětivu přímo na něho. Ano, to byl ten správný cíl.
V další chvíli se toho seběhlo až příliš.
Sevřel svoji zbraň a připravil se vpravit čepel hluboko do kentautrova těla ve snaze chránit své studenty.
„Ne!“ křikla Hermiona a vyrazila mu zbraň z ruky. Držel jí v levačce, podařilo se jí to. Chtěl na ni zařvat, co si to dovoluje, ale než se vůbec stačila nadechnout, odstrčila ho, skočila o kus před něho a klekla si na jedno koleno, hlavu hluboce pokloněnou.
„Grangerová, co to…“
Nedokončil. Tětiva zadrnčela a šíp proťal nataženou dlaň skrz na skrz jako by byla z másla. Dívka vykřikla bolestí, ale nepohnula se ani o píď. Ani nepostřehl, že se u jeho vlastního hrdla ocitly dva napnuté luky a dvě ještě napjatější tváře.
„Ani - hnout!“ zasyčel jeden z nich.
Nastalo ticho.
Nejméně dvacet kentaurů stálo okolo jejich skupiny s šípy připravenými k palbě a s nenávistnými tvářemi. Žádný z nich se však nepohnul. Doufám, že teďka nikoho z těch mrňat nenapadne hrát si na hrdinu! Kde je u Merlina Potter?!
Ozval se zvuk kopyt. Před stále nehnutě klečící a ztěžka dýchající dívkou stanul ohromný kentaur a měřil si všechny přísným pohledem.
„Vstoupili jste do našeho lesa a dovolili jste si dokonce přejít naši výsostnou hranici. Co tu chcete?“ jeho hlas byl chladný a směřoval kupodivu přímo na Hermionu, krčící se u jeho nohou a chvějící se od hlavy až k patě.
„Mluvte se mnou, jsem…,“ vložil se do toho Snape, aby ji uchránil před čímkoli, co ji čekalo, ale zarazila jí jak její ruka v mlčenlivém gestu, tak kentaurova pěst na svém břiše.
„Ohhhh….,“ zaskučel.
„Jsme studenti z Bradavic...,“ vydechla a naprázdno polkla, poraněná ruka jí na klidu rozhodně nepřidala a na čele se jí perlily kapky potu, „jsme uvězněni v lese a nemůžeme se dostat ven…“
„To stále nevysvětluje, proč míříte přímo do středu našeho území!“ zavrčel přímo nad její hlavou a Hermiona se skrčila ještě víc. Cosi zašeptala, ale nebylo ji slyšet.
„Prosím, já nerozumím!“
„Potřebujeme vodu!“ zopakovala Hermiona silně a znovu polkla. Náhle se jí hrdlo zdálo vyprahlé ještě víc než kdy dřív. „A pomoc… žádám vás o pomoc,“ polkla. „Prosím… jako kouzelník tu před vámi klečím a žádám Vás o pomoc.“
Jako by to snad bylo přesně to, po čem kentaur toužil. Po jeho tváři se rozlil škodolibí úsměv. Zvedl jedno kopyto a opatrně s ním zvedl dívce hlavu. „Chytrá holčička, znáš naše zvyky. Ale my lidem nepomáháme… stejně jako oni nepomáhají nám.“
„Prosím, jsou to většinou děti,“ žádala ho zoufale a tiskla si k sobě ruku se stále zaraženým šípem, zatímco její tvář pozvolna bledla. „Žádáme jen dočasné útočiště a trochu vody.“
Sledoval její tvář a dlouho mlčel. Rozhlédl se po těch vyděšených tvářích okolo a nakonec přikývl. Pokynul několika kentaurům a ti začali malé děti zvedat a i s jejich doprovodem odvádět pryč, Snapovi však nedovolili se pohnout ani o píď.
„Ale… ale… zdalipak to není profesor Snape,“ ušklíbl se jeden z kentaurů a ostřím kopí mu lehce nadzvedl tvář. „Ale ty nejsi dítě, tebe nemusíme do tábora dovést,“ zasyčel mu do obličeje a zvrátil mu hlavu za vlasy dozadu, „a vůbec nic by se nestalo, kdybychom tě tady stáhli z kůže a řekli, že ses moc vzpouzel,“ zatáhl ještě víc.
„Jdi do hajzlu, Gravsi!“ zavrčel na něho Snape a v další chvíli vykřikl strašlivou bolestí, když mu kentaur zkroutil jeho zlomenou ruku za záda a podle toho divného lupnutí by Snape přísahal, že tentokrát už to čistá zlomenina nebude. V další chvíli někdo kentaura okřikl, aby přestal, ale to už Severus díky ráně do hlavy ztratil vědomí…

Ležel na zemi, nejspíš stále ještě v lese, protože všude okolo se rozprostírala neproniknutelná mlha a tělem mu projížděly vlny zimy a bolesti. A aby toho nebylo málo, strašně mu třeštila hlava. Oh, někdo mi nacpal do hlavy dynamit a pak zmáčknul rozbušku… áááá…
„Pane profesore…“
A ještě mi někdo dává pár facek!
Zamrkal. „Grangerová, co to děláte...,“ zavrčel, ale do obvyklého tónu se rozhodně ani v nejmenším nestrefil.
Možná se mu to jenom zdálo, možná ne, rozhodně by nedal ruku do ohně za to, že se na něj usmála.
„Jak je vám?“ zeptala se ho starostlivě a lehce mu přejela rukou po čele. Bylo to docela příjemné, ale trvalo mu ještě dobrých pět minut než si uvědomil, že to nebyla její dlaň, ale studený obklad... a tak příjemný! Ale rozhodně mu do smíchu nebylo.
Několikrát zamrkal a teprve teď se mu rozpustil ten opar, který ho obklopoval. Žádná mlha! Žádný les! Ležel v nějaké podivné tmavé místnosti. Tedy spíše jakési chatrč. Nebyla příliš rozlehlá a jediné světlo vycházelo z ohniště uprostřed, kolem kterého leželo několik dalších osob. Neměl však síly na to, aby zkoumal, kdo to je.
„Kde to... kde to jsme?“ zahuhlal, ale i těch několik málo slov stačilo k tomu, aby ho rozbolela hlava ještě víc a on si jen uvědomil, jak strašně se mu k sobě lepí vyprahlé rty.
Hermiona mu ještě jednou otřela čelo než se odvážila odpovědět. „Jsme u kentaurů. V hlavní vesnici,“ dodala.
„Cože? U kentaurů?“ vydechl a vystřelil do sedu.
„Klid, ležte!“ zarazila ho a vrátila ho zpět do travnatých podušek. Vlastně ani nemusela. Jeho tvář zkřivená bolestí jí dala jasně najevo, že si další rychlý pohyb hodně rychle rozmyslí.
Jestli jsme se dostali až do vesnice, tak jsme pěkně v háji! proletělo mu hlavou, když dostal svoje tělo opět pod kontrolu. Nové zjištění se mu však ani v nejmenším nezamlouvalo.
„Jak je vám?“ zopakovala dívka svoji otázku.
Mírně nakrčil čelo. Jako by ji to zajímalo. Místo odpovědi zaostřil na skupinu polehávající okolo ohniště a pokoušel se rozeznat jednotlivé osoby. V tom příšeří a s bolestí hlavy nerozeznal skoro nikoho z nich, ale i to mu stačilo k tomu, aby pochopil, že jich tu je slabá třetina.
Copak jsou všichni ostatní…?
„Kde jsou ostatní?“ zachrčel a přes bolest i její protesty se mu podařilo vyškrábat se na lokty. Nezmýlil se, po místnosti jich bylo roztroušeno asi patnáct a víc ani ťuk. „Sakra, co se stalo s…“
„Ležte!“ přikázala mu příkře, když se začal hrabat z lůžka. Měl smůlu, v tuhle chvíli byla silnější, přišpendlila ho zpátky jako malé dítě. „Buďte rád, že jste se po tý ráně do hlavy vzpamatoval,“ dodala vrčivě. „Máte otřes mozku. Měl jste štěstí, že vám to kopyto neprorazilo lebku,“ zavrčela naježeně a připlácla mu na čelo další obklad.
Jak se opovažuje se mnou takhle mluvit?! Už už se nadechoval k chladnému protiargumentu, když si uvědomil jeden fakt… ten obklad byl mokrý. A kdyby mokrý… špatně vyždímaný, ještě mu po tváři stékalo několik kapek vody… VODY!
„Vody…“ Ani si neuvědomil, že to vyslovil nahlas.
Zarazila se nad tím šeptem, ale hned se natáhla pro vak, který mu přiložila k ústům. Jakmile se jeho rtů dotkly chladivé kapky, vytrhl jí zdravou rukou měch z ruky a začal lemtat tu životodárnou tekutinu.
„Ne, nesmíte tak…,“ nedořekla, nemělo to ani smysl. Jak to vypadalo jeho dehydrované tělo vodu přijímalo, za což byla vděčná, a tak jen pozorovala, jak v něm mizí jeden doušek za druhým.
Pomalu se dostával až na dno, když se jeho polykání začalo pozvolně zpomalovat… jakoby si teprve nyní něco uvědomil. Nechal měch pomalu klesnout a zahleděl se na svoji pravou paži, která do té chvíle jen bezvládně ležela vedle něho. Zíral na ni a nikdo nepostřehl, jak se pažní svaly marně napínají v pokusu o pohyb. Posadil se, ale ani tentokrát nebyl výsledek jiný.
„Nemůžu pohnout s rukou,“ vydechl a ač se snažil o opak, do hlavy se mu vkradla panika.
Ne totiž, že ho snad ruka neposlouchala, ignorovala ho!
„Já vím...,“ odvětila tiše a lehce ho vzala za pravou paži, aby ho donutila od ní odtrhnout pohled, „znovu vám ji zlomili a kost protrhla sval,“ mnula články jeho prstů, aby je alespoň na chvilku donutila přestat chladnout. Snape byl v takovém šoku, že si toho ani nijak nevšímal. „Nic necítíte kvůli bylinám, které vám vložili do rány, abyste necítil bolest. Až přestanou účinkovat, vrátí se vám cit i pohyb. Ale připravte se na to, že to bude strašně bolet…,“ dodala chabě.
Bolet. Za život zažil už tolik bolesti, že nevěděl, jestli ho ještě nějaká překvapí. Ale přesto se mu příliš nezamlouval fakt, že má kdesi pod kůží ve svalu zabodnutý výčnělek vlastní kosti, který zatím necítil jen díky tomu, že mu paži v podstatě úplně odřízli od nervového systému. Alespoň, že po přísunu tekutiny, mu přestala třeštit ta hlava. Zdravou rukou si hmátl na týl a lehce přejel konečky prstů po drsné kůži pokryté strupem.
„Bude se vám motat hlava,“ přerušila jeho zadumání, „možná vám bude na zvracení, ale jinak…“
Přikývl, že rozumí. „Kde jsou ostatní?“ zopakoval už po několikáté svoji otázku a snažil se odvést pozornost od své osoby. I tak si už připadal jako mnohem větší invalida než se mu zamlouvalo.
„Ostatní jsou v druhý chatě, rozdělili nás,“ vysvětlila mu a ihned dodala. „Ale nebojte, Harry říkal, že je o ně dobře postaráno.“
To jméno ho zaujalo. „Potter? Kde vůbec je?!“ Ani v té tmě neměl pocit, že by tu černou čupřinu někde zahlédl.
„Harry se s nima pokouší domluvit propuštění.“
„Potter?“ vyhrkl až sebou několik spáčů nevrle zašilo. „Musím za ním!“ rozhodl se okamžitě a vyskočil na nohy, ale ten rychlý pohyb si vybral svou daň.
„Sakra, ležte! Mám vám to dát písemně?“ zavrčela. „Stejně vás tam nepustí. Ani na jednání, ani ven! A teď je stejně noc! Takže se prostě vyspěte a nedělejte problémy.“
Já a problémy?! „Co si to dovo…“
„Buďte zticha!“ zabručel Peter od ohniště, přetáhl si přes hlavu deku, otočil se na druhý bok a spal dál.
Hermiona se podívala na Snapea pevným pohledem. „Nechci vás srážet, ani nic podobnýho… ale jestli nám chcete být co platný, potřebujeme vás v provozu. Dobrou noc.“
Než stačil vůbec otevřít pusu, otočila se a odešla. Nedaleko od něho, v místě, kam už skoro nedosáhly odrazy plamenů, se vyškrábala do upletené houpací sítě a po chvíli vrzání nastalo absolutní ticho.
Natáhl se na své lůžko a jeho myšlenky začínaly nabírat doslova sprintérských rychlostí. Už jen ten holý fakt, že se nacházeli ve vesnici kentaurů, počítal že v Zeleném údolí, byl téměř sebevražedný. Vždyť bylo známo, že i když se někdo dostal sem, byla mizivá šance, že se opět dostane ven. Kentauři si svá tajemství střežili opravdu žárlivě.
A kde byli ostatní? Nemusel být genius, aby si dal dohromady dvě a dvě. Podle toho, které osoby zde viděl spát, by řekl, že do této místnosti byli umístněni všichni nad sedmnáct let - dospělí. Takže zbytek, ty děti, byli umístěni někde úplně jinde, bez dozoru!
Hm, bez dozoru… mám víc litovat je nebo ty kentaury?
Ale i když by si to nikdy nepřiznal, měl o tu TT docela starost. Byli to jeho studenti, měl za ně odpovědnost… a teď o nich nevěděl absolutně nic.

Poplašeně sebou trhl. Zamrkal a zamžoural do tmy. Musel nějak usnout, protože jinak si nebyl sto vysvětlit, jak bylo možné, že ohniště už téměř vyhaslo, zatímco mezi trámky začalo dovnitř proudit slaboulinké světlo blížícího se svítání.
A změnilo se ještě něco. Těsně vedle dveří, na místě, které předtím zelo jisto jistě prázdnotou se choulila do deky skrčená postava a ven čouhala jen černá čupřina.
Vůbec si nevšiml, kdy se vrátil. Ať to však bylo kdykoliv, teď spal jako nemluvně.
Snape se přetočil na druhý bok, ale usnout už se mu nepodařilo. Mysl zbavená neodkladné potřeby spánku se opět zaplnila pedagogickou potřebou o dobro studentů a nebyla schopna dát profesorovi pokoj a dopřát mu alespoň pár dalších hodinek spánku.
„Ach jo,“ utrousil, když se pomalu zvedl ze svého vyvýšeného lůžka a sklouzl na studenou, hliněnou zem. Kdo mi čmajznul boty?! Kentauři asi ne… těm by moc nepadli. Když se přestal zaobírat svojí ztracenou obuví, vydal se po špičkách potichu mezi jednotlivými spáči roztroušenými po zemi a doufal, že se mu podaří vyklouznout ven a zjistit, kde najde tu zpropadenou TT, která mu nedala spát.
„Myslíte si, že vás nechají jen tak projít?“ ozvalo se kdesi za ním, když už natahoval ruku, aby zatlačil na dveře a mohl projít. To Potter se v tu chvíli protáhl ve své pokrývce a lehce zamručel. Potom se opřel o lokty a zahleděl se na profesora. „Kam chcete jít?“
„Do toho vám nic není,“ zavrčel.
„Jak myslíte,“ odvětil Harry nezaujatě, ale v jeho hlase bylo znát pobavené očekávání. Snape položil dlaň na dveře, ale v tu chvíli mu to došlo. Tam venku bude určitě hlídkovat minimálně pár po zuby ozbrojeným kentaurů. A on nejspíš nepatří mezi VIP hosty. Na rozdíl od Pottera.
Vypustil nosem páru. „Kde je zbytek?“
„Maj se fajn,“ osvětil mladík.
„Chci je vidět.“
„Profesore!“ zasténal Harry. „Nevěříte mi? Ještě ani nesvítalo, nechte mě i je vyspat.“
„Chci je jen vidět, nepotřebuju k tomu doprovod,“ odsekl Snape chladně a odhodlaně vykročil ze dveří. K jeho smůle pouze proto, aby byl ranou do břicha sražen k zemi a ke krku mu byl přiložen ostrý hrot šípu.
Harry protočil oči v sloup. Jednou ho zabiju sám! Vyhrabal se z deky a jal se vyžehlit tuhle prekérní situaci. Měl štěstí, strážní se s ním bavili a dokonce byli ochotni ho vyslechnout a netrestat Snapea za jeho neposlušnost.
„Pro tentokrát, zapadněte a už nevylejzejte,“ zavrčel jeden z nich.
„Nikam nejdu, dokud neuvidím svoje studenty,“ zavrčel Snape vzdorně a mohl jen tušit, že ho tu jeho paličatost mladík právě proklel všemi kletbami, které znal i neznal. Přesto se Harry otočil na strážného a začal se s ním dohadovat ohledně profesorova přání. Hlídač kývl a odběhl někam pryč.
„Dělám vám to radost, Pottere, když máte větší pravomoc než já? Dělá vám to dobře, co?“ zavrčel k němu Snape, rozzuřený, že ti pitomý kobyly jednají s tím ještě pitomnějším klukem a ne s ním.
Harry probodl nenávistným pohledem. Příště se na tebe vyseru! „Dělá mi to stejnou radost jako vám!“ odsekl, a když uviděl, že se k nim blíží tmavý kentaur, zapadl zpět do chatrče ke své dece.
Hlídač se vrátil a společně s ním ještě jedna osoba, ale nebyl to kentaur... ale člověk. Vytáhlý, černovlasý muž s protáhlou tváří a unaveným výrazem.
„Pusť ho,“ řekl strážnému klidně a ten stáhl šíp od profesorova hrdla. „Jestli chceš vidět děcka, tak budeš muset snést tohle,“ zavázal mu oči černou páskou a vytáhl ho na nohy.
Vedl ho před sebou a Snapovi, ač si to nechtěl přiznat, dělalo docela problémy udržet rovnováhu i krok. Hlavu stále ještě měla po té ráně docela slušný kráter mezi řídícím centrem a zbytkem těla. A to ani nemluvil o té pásce, která mu bránila ve výhledu. Nehodlal si však stěžovat nahlas.
Šli dlouho, tedy alespoň podle Severusova názoru. Nakonec ho přeci jen vtlačil muž do dveří a jediným pohybem mu stáhl pásku z očí.
Snape zamrkal, aby donutil oči k poslušnosti a rozhlédl se kolem. Tahle místnost byla rozhodně větší než ta, ve které se tísnili oni. Podél stěn byla rozmístěna provizorní lůžka okolo několika dohasínajících ohnišť. A všude okolo polehávali studenti od prvních do šestých ročníků a spokojeně spali.
Ano, spokojeně.
Severus za posledních několik hodin viděl velmi dobře, jak vypadá, když nespí klidně. Krčí se při stěnách, těkají očima, každých pět minut sebou škubnout a se zděšením se rozhlížejí okolo. Tihle však ne, všichni leželi zabaleni do dek jen spokojeně oddechovali.
Popravdě, uklidnilo ho to.
„Profeosre Snape?“ ozval se kousek od něho tichý hlásek plný překvapení a… naděje? Zamračil se, ale ať se mračil sebevíc, pořád mu ten tón zněl skoro jako by ho to dítě rádo vidělo.
„Spěte, Cadilová, je ještě brzo.“
Ozvalo se zašustění a pak jen další klidné oddechování. Tady bylo vše v pořádku.
Na cestu zpět mu opět zavázali oči. Hlava už se trochu přizpůsobila a tak mohl více pozornosti věnovat okolí, které měl však zprostředkované jen díky zbylým smyslům.
„Oh, náš milý, slepý vězeň,“ ozvalo se náhle vedle nich, div nenadskočil.
Místo toho se pod oslepující látkou zamračil. „Musíš být jistě spokojený, že Gravesi,“ zavrčel.
„Hmmm, a víš, že docela jo,“ ozval se jízlivý hlas. „Ale teď pojď, odvedu tě do tvého milého příbytku.“ Popadl ho za paži a i přes jeho chvilkové postižení i protesty ho doslova vlekl za sebou. A aby jeho milého chování nebylo málo, do chytrče ho doslova hodil, takže spadl téměř přímo na Weasleyho, který svým výkřikem vzbudil polovinu lidí.
„Au, sakra, co…“
„Co se děje…?“
„Kdo…“
Snape si naštvaně strhl pásku z očí a probodl kentaura vražedným pohledem.
„Teda, teda… Severusi, ty seš ale ošklivej a…“ zarazil se. Jeho tvář do té chvíle, šklebící se díky profesorově potupě, lehce zbledl a úsměv zmrzl.
Snape chtěl na jeho poznámku něco utrousit, ale ta náhlá změna ve výrazu ho zarazila. Stočil pohled tam, kam se díval kentaur a zjistil, že se dívá přímo na zrzka. Na jeho odhalený hrudní, na…
„Do hajzlu,“ stačil jen vydechnout Snape, než se kentaur s řevem vrhl k mladému zrzkovi a bez ohledů ho přirazil k trámu, kterými byla chatrč tvořena.
„Au!“ zavyl bolestí. Teď už byli vzhůru opravdu všichni. A všichni se stahovali do dostatečné vzdálenosti. Jen Potter s Grangerovou ne.
„Rone, co…“
„Kdes to vzal!“ zařval mu Graves do tváře a strhl mu z krku podivný vyřezávaný náhrdelník s drobným zářivým kamenem uprostřed. „Kdes to vzal?!“
Zrzek na něho zíral, neschopen slova.
„Odpověz nebo tě zabiju!“
„Sakra, Weasley!“ vložil se do toho profesor. „Jestli jste to někde našel, tak...“
„Nenašel jsem to,“ hlesl Ron, tvář bílá, uši rudé. „Do… do… dostal jsem to.“
Snape pevně sevřel oči. Merline, za co mě trestáš?! Na víc však pomyslet nedokázal, protože se u mladého Weasleyho objevili dva kentauři a dost nešetrně ho odtáhli pryč.
„Rone! Rone!“ vrhla se za ním jeho kamarádka. Naštěstí jí Snape stačil dostatečně rychle zachytit, aby se jim nedostala do rukou. Teď by na ni rozhodně ohled nebrali.
„Neřvěte, Grangerová!“ obořil se na ni a přitáhl si ji k sobě blíž, protože sebou dost mlela a on měl na její udržení pouze levou paži. „Stejně mu nepomůžete.“
„Kam ho vedou?“ hlesla plačtivě.
„K soudu,“ řekl prostě.
Všichni vydechli a upřeli na něj nechápavý pohled.
„Ten náhrdelník není jen tak ledajaká cetka, jeho předání někomu jinému je součástí jednoho rituálu, kterých si kentauři cení víc než vlastního života. A tohohle zvlášť…“
Nikdo nechápal.
„Váš kamarád spí s kentaurkou!“